Atrakce se skrývá pod našima nohama: olověná ruda. Blyštivé modrošedé krystalové krychličky olověné rudy galenitu (obr. 1) můžeme vzácně najít zarostlé v bělošedém křemenu (obr. 2). To kvůli galenitu sem ve středověku přišli bydlet lidé, to kvůli dolům na galenit povýšil císař vísku Altenberg pod námi na město a dal jí nové jméno Bleistadt – Olověné město, Oloví. Každou žílu můžeme přirovnat k listu ponořeném skoro svisle do země. Prostor mezi „listy“, širokými pár centimetrů až decimetrů, vyplňuje drolivá břidličnatá hornina svor. Zatímco zkrabacený svor je mezi horninami stařík, vždyť už je mu 360 miliónů let, lesklé žíly s galenitem jsou o nějakých 140 miliónů let mladší.
Kopat žílu z povrchu, to byste dlouho nevydrželi: jáma by se shora zasypávala a zdola by se plnila dešťovou a podzemní vodou. Horníci šli na žíly chytře, z údolí. Razili chodby a štoly, které stoupaly do nitra masívu pod nepatrným sklonem, aby mohla žlábkem stále odtékat voda. Štol bývá i pár nad sebou, zhruba po 30 m výšky. Během ražení štol museli horníci každých pár desítek metrů prorazit směrem k povrchu svislou větrací jámu, aby se neudusili a mohli nouzově vylézt po žebřících, kdyby se štola provalila.
Pod ústím štol najdeme haldy vytěžené horniny, většinou bez rudy. Ze štol často vytékají pramínky oranžové vody s rozpuštěným železem, sírou a jedovatými kovy. V údolí se vytěžená ruda, „těžká jako olovo“, drtila a propírala od lehčích příměsí s využitím vodního proudu potoka.
Po staletích se štoly zavalují a na povrchu země vznikají pásy propadlin (obr. 3).
(RNDr. Petr Rojík, Ph.D.)
